Je brzo ráno, ale ve vzduchu už je cítit blížící se vedro. Jsem unavenej a tak si v první kavárně objednávám espresso, i když ho jinak nepiju, ale když už jsem tady… Po pár minutách srkání se dávám do řeči s kolegou baťůžkářem. Mladej doktor z Chile žijící v Kolumbii. Právě podniká cestu napříč Evropou. Čechy minul a tak si měníme mail s příslibem budoucí návštěvy. Máme zhruba stejnej program, proto vyrážíme poznávat krásy města spolu. On je zvědavej na Čechy, já zase na jeho rodiště. Po pár hodinách procházky potkáváme teploměr, 40 ve stínu. Je to možný? Nemáme v plánu ve městě zůstávat přes noc a oba chceme vidět Palermo, jedeme spolu. Před odjezdem vlaku kolegu začíná trápit hlad. Mě taky. Vybaluju rohlik se sýrem a svejch ušmudlanejch 15 euro šetřim najindy. Cestuju tak vždycky, jídlo z domova a jen pár drobnejch na suvenýry. Vlak mám naštěstí zadarmo, táta je u dráhy. Říkám, že počkám venku s rohlikem, ať se jde najíst. Prej ne, musíme jít oba. Chvíle dohadování a nakonec jdu dovnitř taky. Špenát, sušený rajčata, všemožný sýry, pečivo… Dobrý to je. Na oplátku ve vlaku nabízim sojovej suk. Nejdřív neví, pak jednou kousne, a ví. Ptá se, jestli nemám ještě, a co to vlastně je? Z Palerma mám trochu strach. V Římě jsem potkal lidi, co říkali, ať si dávám pozor, že tam jednomu z nich odřízli batoh přímo ze zad. Možná mě chtěli vystrašit, kdo ví… Sám nejsem, ale stejně mám divnej pocit. Přeci jen rod Corleone… Blížíme se k Palermu. Je jasný, že tam za světla nedojedeme. Abych se uklidnil, koukám ven. Vlak zastavuje ve stanici Pirato. Půl desátý večer. Palermo. Kolega z Chile na nádraží zjišťuje, kde bude spát. Já zjišťuju noční rychlíky směr Řím. Máme asi 4 hodiny, než mi pojede vlak. Vyrážíme do ulic večerního Palerma, městečko Palermo rozhodně nespí. Batohy necháváme v nádražní úschovně, je to prej lepší, nebudeme budit pozornost zlodějíčků. Pán v úschovně chce 5 euro. Řeknu: „doprdele“. Naštěstí mi nerozumí. Je tma, ale ze všeho sálá teplo. Z domů, z chodníku, ze mě. Na ulici moc turistů nepotkáváme, spíš míjíme černochy a občas nějakýho domorodce. Čas do odjezdu se rychle krátí, pomalu se vracíme k nádraží. Přejeme si šťastnou cestu a stiskem ruky se loučíme. Noční rychlík do Říma je poloprázdnej. Přisedá si ke mně mladej Ital. Narodil se v Neapoli, sem se přestěhoval až s rodičema. Chvíli si povídáme. Padá na mě únava. Ptám se, jestli zná Drupiho. Neví… Jmenuju píseň: „Sereno é“. Ital dostává záchvat smíchu. „Co je to za blbost?“, ptá se. Odpovídám úsměvem, zhasínáme a jdeme spát.
Blog | Kuba Navrátil
